JEŽÍŠ VĚDĚL, CO JE V JEJICH SRDCÍCH
Učedníci netušili, co je v jejich srdcích, ale Ježíš ano. Připravil pro ně zkoušku, která to odhalila. Řekl Dvanácti, aby vstoupili do člunu a přeplavili se na druhý břeh, i když velmi dobře věděl, že je brzy zachvátí bouře.
Ti muži se domnívali, že jsou věrnými následovníky Mistra. Viděli přece, jak nasytil pět tisíců jen hrstkou ryb a pár bochníky chleba. Takže když nastupovali do člunu, nejspíš si mysleli, že o Ježíši už nebudou nikdy pochybovat.
Jenže vidět zázračnou moc v životě pastora je jedna věc a zažít ji na vlastní kůži druhá. Takže když začal foukat vítr a zvedly se vlny, byla to pro učedníky zkouška. Brzy se člun naplnil vodou a učedníci ji začali vylévat, jak nejrychleji dovedli. Ale už po pár minutách jim bylo jasné, že se loď potopí.
Poslechněte si, co vyšlo ze srdcí těchto mužů ve chvíli zkoušky: „Pane, tobě je jedno, že všichni zemřeme? Potápíme se! Pomoz nám, Ježíši. Jsi Bůh nebo ne? Copak ti na nás nezáleží?“
Ježíšovi vlastní učedníci ho pokoušeli! Opravdu, použili skoro stejná slova, jaká řekli Izraelci Mojžíšovi: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ (Exodus 17,7).
Ježíš však celou dobu věděl, co dělá. Mohl poručit větru a vlnám, aby se utišily, mnohem dřív. Měl vždy moc to udělat. Ale On naopak dovolil, aby byli učedníci podrobeni skutečné zkoušce, kdy budou ohroženy jejich životy.
„Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři, vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum. Už se setmělo, a Ježíš s nimi stále ještě nebyl. Moře se vzdouvalo mocným náporem větru…spatřili Ježíše, jak kráčí po moři…zmocnil se jich strach. On však jim řekl: ‚Já jsem to, nebojte se!‘ Chtěli jej vzít na loď, a hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli.“ (Jan 6,16 – 21).
Ti muži se domnívali, že jsou věrnými následovníky Mistra. Viděli přece, jak nasytil pět tisíců jen hrstkou ryb a pár bochníky chleba. Takže když nastupovali do člunu, nejspíš si mysleli, že o Ježíši už nebudou nikdy pochybovat.
Jenže vidět zázračnou moc v životě pastora je jedna věc a zažít ji na vlastní kůži druhá. Takže když začal foukat vítr a zvedly se vlny, byla to pro učedníky zkouška. Brzy se člun naplnil vodou a učedníci ji začali vylévat, jak nejrychleji dovedli. Ale už po pár minutách jim bylo jasné, že se loď potopí.
Poslechněte si, co vyšlo ze srdcí těchto mužů ve chvíli zkoušky: „Pane, tobě je jedno, že všichni zemřeme? Potápíme se! Pomoz nám, Ježíši. Jsi Bůh nebo ne? Copak ti na nás nezáleží?“
Ježíšovi vlastní učedníci ho pokoušeli! Opravdu, použili skoro stejná slova, jaká řekli Izraelci Mojžíšovi: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ (Exodus 17,7).
Ježíš však celou dobu věděl, co dělá. Mohl poručit větru a vlnám, aby se utišily, mnohem dřív. Měl vždy moc to udělat. Ale On naopak dovolil, aby byli učedníci podrobeni skutečné zkoušce, kdy budou ohroženy jejich životy.
„Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři, vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum. Už se setmělo, a Ježíš s nimi stále ještě nebyl. Moře se vzdouvalo mocným náporem větru…spatřili Ježíše, jak kráčí po moři…zmocnil se jich strach. On však jim řekl: ‚Já jsem to, nebojte se!‘ Chtěli jej vzít na loď, a hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli.“ (Jan 6,16 – 21).